Dilema

Ani mi nepříjde, že jsem tady tak dlouho nepsala. Každopádně tento článek bude o mém nejtěžším rozhodnutí, které musím podniknout. 

Takže co se stalo za dobu co jsem nenapsala žádný článek? Vlastně celkem dost věcí. A právě z toho důvodu stojím před nelehkým rozhodnutím, které mě ovlivní v budoucnosti. 

Je to asi 6 týdnů zpátky, kdy můj HD měl autonehodu (nijak vážnou), ale předek auta má rozbitý. Je to už 6 týdnů a auto zatím stále stojí v garáží a HD zůstal doma. Chápu, že se mu nechce jet do práce autobusem xhodin, ale upřímně je sakra doma už 6 dlouhých týdnů. Je to peklo, před tou nehodou bylo všechno super, ale teď je to hrůza hrůza a zase hrůza. Vím, že jsou horší věci v životě au-pair, ale pro mne je to opravdu těžké. Obzvláště pak poslední 2 týdny jsou zkouškou mé trpělivosti. 

HD je všude, pořád mě sleduje a cokoli udělám, tak hned kritizuje. Sice se s HM baví španělky a né všemu rozumím, ale vím, že se baví o mě. Necítím se tady dobře a každé ráno vstávám se sevřeným žaludkem co dalšího den přinese. Dokonce jsem minulý týden dostala seznam věcí, které můžu a které ne. Jako například, že boty prostě musí být v botníku a nemůžu se ani opovážit je nechat někde jinde, nebo když si chci vzít k jídlu něco, co nemáme moc často, tak se musím zeptat. Oukej chápu, že některé věci jim vadí, ale já jsem taky jenom člověk a tohle jednání se mi prostě nelíbí. Na druhou stranu je pravda, že držím hubu. Je to hlavně z toho důvodu, protože by mě mohli klidně vyhodit na ulici a o to zájem nemám. 

A když mě HD jeden den seřval za to, že jsem šla vyvenčit psa, když pršelo, podotýkám, že tady prší opravdu celé dny, tak jsem se opravdu naštvala. Sedla jsem si k počítači a najela na stranku aupair-world.net s tím, že jsem se zaregistrovala. Po 5 dnech, jsem obdržela asi 12 nabídek. Ta asi nejlepší je od jedné rodiny, která je prostě fantastická, nebo aspoň mi tak připadá. Potřebují au-pair od půlky dubna do půlky září. To by mi velice vyhovovalo, protože v září chci odjet domů, jelikož můj otec slaví 50 let. Další úžasná věc je ta, že jezdí na prázdniny na Menorcu a au-pair berou sebou. Mají dvojčátka (1,5 let). A z čeho jsem úplně unešená je to, že jsou z Barcelony. To je mé vysněné město.  

Byla jsem na 100% rozhodnutá, že pokud se domluvíme, balím kufry a tradá. Jenomže je tady velké dilema. S rodinkou to vypadá opravdu velice slibně, jenomže jsou věci, které mi rozhodnutí stěžují. Zaprvé malou prostě miluju a nechci ji opustit. Vím, že jednou odsud stejně odejdou, ale je to moje malá princezna. A za druhé, nevím jestli to psala v nějakém článku, ale několik týdnů zpátky mě tady našel jeden klučina. Je to čech a pracuje tady jako au-pair. Je stejně starý jako já a bude tady do května. A upřímně je boží. :) Jsme úplně stejně ukecaní, máme toho spoustu společného a upřímně mě drží nad vodou, že ho tady mám. O víkendu jsme byli na kafe a ani nevím jak, ale byli jsme spolu 7 hodin a vůbec nám to nepřišlo. 

Takže upřímně nevím co dělat. Asi jsem naivní a měla bych prostě odjet k nové rodince, ale cítím, že mě tady něco drží. No uvidíme jak se rozhodnu. Myslím, že do konce března dám vědět. Děj se vůbec Boží.